Útok chystali neonacisté – ale kdo byl za tím?

Před měsícem byly zveřejněny informace o neonacistické organizaci v jižních Čechách, která mimo jiné chystala fyzickou likvidaci svých odpůrců, včetně ústavních činitelů ČR. Rozsah této neonacistické aktivity a její zakonspirování dávají tušit, že se mohlo jednat i o něco víc, než jen o produkt českých neonacistů: někdo v pozadí je mohl chtít - coby užitečné idioty – použít pro své vlastní cíle.

Jednalo by se pak o klasickou operaci pod falešnou vlajkou.

Co je to operace pod falešnou vlajkou?

Existuje skupina či služba, která se hlásí k určité loajalitě. Vedení této skupiny nebo služby infiltruje někdo, kdo naoko sdílí její loajalitu, ale ve skutečnosti jeho loajalita patří někomu či něčemu jinému. Vydá své skupině či službě úkoly, které její členové (s)plní, neboť  předpokládají, že slouží jejich věci. Ve skutečnosti však slouží věci infiltrátora a jeho šéfů.

To nás přivádí k legendárnímu šéfovi kontrašpionáže v CIA, kterým byl James Jesus Angleton (ano, Jesus, jeho matka byla Mexičanka; ve španělsky mluvících zemích je mužské jméno Ježíš celkem běžné). Říká se, že když dojde k události (např. atentát), běžná tajná služba pracuje s 5-6 možnými různými interpretacemi; Angleton pro jistotou zvažoval interpretací 11.

Pro označení reality používal termínu „Wilderness of Mirrors“ – bludiště, či labyrint zrcadel. Je velice těžké dešifrovat realitu, jež se nám jeví, abychom zjistili, jaká vlastně je; a vyžaduje to dlouholetou, drobnou práci v podobě skládání mozaiky z malých kamínků.

Angleton byl přesvědčen, že lze snadno – snadněji, než se má za to - zmanipulovat tajnou službu tak, aby pracovala pro cíle jiné, než jsou ty její vlastní země a vlády, aniž by to služba či její politické vedení věděly! A obráceně, že je možné takto zmanipulovanou službu použít ke zmatení politického vedení země falešným obrazem reality, který je mu službou podsouván, aniž by to byla schopna rozpoznat. Jak? Tak, že na klíčová místa ve vedení dané služby se dostanou agenti jiného režimu.

Případ: vysoce postavený resident KGB v Evropě Anatolij Golicyn defektuje k Britům. Trvá na tom, že je špatně debrífován, že jsou mu kladeny špatné otázky. Dostane se k Američanům. Angletonovi sdělí, mimo jiného, že oficiální rezident francouzské tajné služby ve Washingtonu – styční důstojník mezi francouzskou tajnou služnou a CIA – zanedlouho dostane od svých šéfů v Paříži rozkaz získat informace o rozmístění amerických mezikontinentálních jaderných raket namířených na Sovětský svaz, které se nacházely poblíž města Tucson ve státě Arizona.

Angleton to onomu francouzskému zpravodajskému důstojníkovi (Philippe de Vosjoli) řekne. Ten se tomu směje - k čemu by Francouzům byly informace o tom, kde jsou kolem Tucsonu rozmístěny americké mezikontinentální jaderné rakety namířené na SSSR?

Samozřejmě, pro Sovětský svaz by tyto informace měly cenu zlata.

Krátce poté konsternovaný francouzský důstojník dostane z Paříže přesně tento rozkaz. Táže se zpět do Paříže, k čemu to? Je odvolán zpět domů - na popravu. Požádá v Americe o azyl.

Co se stalo? V čele francouzské tajné služby, v blízkosti prezidenta de Gaulla, byl jeden či vícero vysoce postavených sovětských agentů. Pokusil(i) se zmanipulovat francouzskou tajnou službu tak, aby její patriotičtí, vůči Francii loajální agenti, aniž by to oni vůbec tušili, pracovali nikoli ve prospěch své vlasti a vlády, nýbrž ve prospěch úplně jiné země a jejího režimu, shodou okolností vůči Francii (a celému západnímu světu) velice nepřátelského.

(Ti sovětští agenti byli pak pochopitelně odhaleni.)

Podle Angletona je tento případ snadnější, než si profesionálové ve službách myslí. Kontrašpionáž je nutnou podmínkou úspěšné špionáže, jinak služba žije v akváriu, v němž jí - a potažmo tak i její vládě – někdo jiný věší bulíky na nos.

Angleton se stal kontroversním a většinový názor v CIA byl, že je to paranoik schopen paralyzovat vlastní službu hledáním krtků a zrádců. V roce 1975 byl odvolán.

Skok o 20 let později: vedoucí sovětského oddělení v CIA (americká rozvědka) je Aldrich Ames, vedoucí sovětského oddělení FBI (do určité míry americká kontrarozvědka) je Robert Hanssen. Oba dva sovětští, resp. ruští agenti. Angletonova hypotéza je stoprocentně prokázána: druhé straně se povedlo získat klíčové lidi ve vedení rozvědky i kontrarozvědky cizí země. Dnes už Angleton nepůsobí jako paranoik, který se bál toho, co je nemožné, ale jako ten, kdo předpověděl to, co je možné a co se i stalo.

(Angletonova hypotéza byla nejspíš prokázána i obráceně: Američanům se na konci studené války povedlo získat klíčové lidi ve vedení sovětské rozvědky i kontrarozvědky simultánně, v tu samou dobu.)

(A mimochodem, není znám případ, že by se jiné tajné službě povedlo infiltrovat CIA v době, kdy v ní právě Angleton dělal kontrašpionáž. K infiltraci došlo – např. Karel Köcher či jeden Číňan – až poté, co Angleton byl odvolán.)

Ale zpět k našemu případu: skupina něco připravuje, ideologie jejích členů je známá. Znamená to, že za nimi nikdo nestojí? Že si to vymysleli sami? Že jim to nikdo nenařídil? Nebo alespoň nenašeptal? Někdo, kdo je chce využít pro vlastní cíle?

Ne, neznamená. Nelze to předem a priori vyloučit. Bylo by dokonce nezodpovědné to předem vylučovat, neboť realita není nutně taková, jak se jeví; realitu, jak se jeví, nám totiž zprostředkovává onen angletonovský labyrint zrcadel.

A to nás přivádí k Útoku. Ke knize Útok, „Der Angriff“, kterou na přelomu 70. a 80. let 20. století vydal Hans hrabě Huyn, poradce tehdejšího bavorského premiéra Franze-Josepha Strausse, poslanec Bundestagu za bavorskou CSU a její tehdejší zahraničněpolitický mluvčí. V této knize dokumentuje, mezi jiným, i to, jak Sovětský svaz vydatně podporoval a organizoval neonacistické skupiny v západní Evropě, především ve Spolkové republice.

Proč by Sovětský svaz, proklamovaný to nepřítel fašismu a nacismu, podporoval neonacistické skupiny na Západě? Odcitujme pasáž z Huynovy knihy Útok:

„Den X by pak mohl mít následující průběh: O jednom volném víkendu v sobotu odpoledne by došlo v různých městech Spolkové republiky ke ‚spontánním‘ demonstracím. Důvodem pro ně by mohl být nějaký vnitropolitický spor. V několika městech dojde ke srážkám demonstrantů s policií... Do incidentů se zapojí údajné ‚fašistické úderky‘. Přes noc se na zdech v různých městech objeví hákové kříže. Na několika místech bude možné pozorovat, jak příslušníci armády násilně zakročují proti demonstrantům. Z Bonnu přijde ve vhodném okamžiku zpráva o pokusu o puč v západoněmecké armádě. Rozhlas a televize přinesou senzační informaci o neonacistickém řádění ve Spolkové republice... Sovětská vláda uvede ve vládním prohlášení, že přejímá odpovědnost za mír v celém Německu a odvolává se přitom na své závazky vyplývající z Postupimské dohody... V noci ze soboty na neděli informuje východoněmecký režim..., že se NDR považuje ohrožena situací v SRN a cítí povinnost vyvodit z toho důsledky. Ve stejné době překročí útočné jednotky východoněmecké lidové armády hranici se SRN a proniknou hluboko na její území...“

Agrese komunistické bloku proti Západu, která by přišla z jasného nebe, by byla průhledná a vyvolala by okamžitou vojenskou reakci NATO. Vzestup neonacismu v západním Německu by však byl jinou věcí, a kdyby Sověti vtrhli na území SRN zastavit neonacistický převrat, to by mohlo vyvolat konfusi a paralýzu v mnoha západních vládách (především těch sociáldemokratických) a reagovalo by se na to mnohem obtížněji. Východ by v podstatě postavil Západ před hotovou věc.

Proto Sověti potřebovali neonacisty na Západě jako sůl. Potřebovali je jednak pro destabilizaci západních demokracií a západních společností, a jednak jako záminku pro případný útok, „der Angriff“.

Kdo je za českou neonacistickou skupinou?

Nevíme. Alespoň zatím.

Jsou však otázky, na které odpověď známe. Otázky typu: Komu přijde vhod destabilizace české společnosti a České republiky? Komu slouží či poslouží aktivizace levicového či pravicového extremismu v ČR? Komu by přišel vhod kolaps našeho polistopadového režimu? Kdo nepřeje tomuto režimu, který je zde od listopadu 1989, tedy posledních dvacet let?

No kdo, přece jeden národ, jedna říše, jeden vůdce: Rusové, Rusko, Putin.