Otto von Habsburg, RIP

Nejlepší z našich králů a císařů, které jsme neměli; nejlepší z těch našich králů a císařů, kteří nakonec řízením osudu na náš trůn nezasedli.

Je to ironie dějin: z posledních habsburských pretendentů a panovníků za poslední nějaká dvě století byl to ten nejinteligentnější a s největším politickým rozhledem; přesto mu trůn unikl o vlásek. Můžeme se jen domnívat, jak by spravoval své země a vládl svým národům, kdyby se stal vladařem. Osobně jsem přesvědčen, že dobře a úspěšně. 

Je neuvěřitelné, jak málo se za svou politickou kariéru mýlil; v jak mnoha otázkách měl pravdu. Zapřísáhlý nepřítel nacismu a komunismu. Neúspěšně se snažil v roce 1938 zabránit Anschlussu Rakouska a dělal co mohl, aby přiměl Rakušany k ozbrojené obraně proti německé okupaci. Marně, leč na seznamu Gestapa si tím vykoledoval jedno z prvních míst lidí určených k okamžitému zatčení a deportaci do koncentráku. Unikl z Belgie přes Francii a Portugalsko dále na západ, do USA. (Kde by ve 20. století byli všichni ti mnozí v Evropě perzekuovaní Evropané, od anarchistů až po monarchisty, kdyby USA nebylo?). 

Ke sklonku války se snažil zabránit komunizaci té části střední Evropy, jejíž komunizaci se zabránit ještě dalo. Opět neúspěšně. 

Evropan, Evropan par excellence. Mohli bychom říci „Pan Evropa“! Jeho předkové byli Evropané snad bezpočtu národností – jeden z jeho předků, císař Karel V., který žil v 1. polovině 16. století, měl za jednu babičku Isabelu Kastilskou, za druhou babičku Marii Burgundskou, za jednoho dědečka Maxmiliána Rakouského a za druhého dědečka Ferdinanda Aragonského. Jaké národnosti je pak jejich potomek? Evropské. 

Ptali se ho v USA za druhé světové války, jakou národnost má, kým se cítí být? Co měl odpovědět? Jeho říše rozparcelovaná a okupovaná, ta její část, kde byl arcivévodou, vymazaná z mapy světa a připojena k říši cizí, ke svému tehdejšímu překvapení vypustil z úst slovo „Evropan“. Pak už nikdy nebyl nikým jiným. 

Jako Evropan věděl, že Evropa, to není jen Evropa západní, ta za studené války svobodná a demokratická, ale že Evropa je i Evropa střední a východní, ta Sověty ovládaná a okupovaná. Málo hlasů v Evropě západní po celou dobu studené války volalo tak konzistentně a silně po tom, aby se k západní Evropě jednoho dne připojila i Evropa střední a východní, aby byla ze svého sovětského a ruského područí vymaněna a připojila se ve svobodě ke té druhé polovině naší evropské civilizace společné. 

Národy a země střední Evropy měly podle něho historické a morální „právo na Evropu“, právo být Evropou, a právo být za Evropu považované. Praha, Varšava, Bratislava, Budapešť Ľubľana či Záhřeb nejsou Evropou o nic méně než Londýn, Paříž, Madrid, Řím, Brusel či Kodaň. Málokdo na západ od nás to říkal a deklaroval tak silně a konsistentně jako on. 

Potkal jsem ho dvakrát. Na jeho přednášce v Praze na Univerzitě Karlově a na jeho přednášce ve Vídni na zámku Neuwaldegg. Přednášky pokaždé brilantní. Ať už tématem byly Evropa, Rusko, Balkán, křesťanství, poučení z 20. století či cokoli jiného, bylo to brilantní. (Jeden příklad za všechny: „…největší zahraničněpolitičtí státníci 19. století, Metternich, Bismarck a Disraeli, ať už se mezi sebou lišili jakkoli, v jedné věci se shodovali naprosto: nikdy nedopustit, aby Rusko zasahovalo do Evropu a Evropu rozdělovalo…“) 

A to jste ho měli slyšet vyprávět ten heroický příběh o hrstce statečných z jeskyně Covadonga, kteří nakonec otočili kolo dějin a obnovili na celém jednom poloostrově svou civilizaci… (viz bulletin OI, Otto von Habsburk, Právo na Evropu). 

Největší jeho vášní byla zahraniční politika. Byl to ten nejlepší evropský ministr zahraničí, který se ministrem nikdy nestal. Jaká to škoda, jaký to nevyužitý talent! Nikoli však nevyužitý naprosto: chtěl bych být muškou na zdi a poslouchat ty jeho konverzace se světovými státníky, a rady, které jim dával, od králů v arabských muslimských zemích, přes několik francouzských premiérů a presidentů, diktátorů ve španělsky a portugalsky mluvících zemích světa na několika kontinentech, přes demokratické německé kancléře, několik amerických presidentů, jednoho generálního tajemníka KS Sovětského svazu, až po nové demokratické státníky ve střední Evropě po roce 1989 opět svobodné, tzn. státníky v zemích a národech, jež byly vlastně „jeho“. 

(Anekdota, Vídeň, rok 2006, šampionát ve fotbalu. Dr. Otto Habsburg-Lothringen se ubytuje ve vídenském hotelu a vidí, že v hale běží televize, přenos z fotbalového zápasu. Ptá se recepčního - „kdo s kým hraje?“ Recepční mu odpoví /německy/: „Österreich - Ungarn“  Otto však naléhá: „Ale proti komu?“) 

Teď zemřel, náš nekorunovaný císař a král, a připojil se ke své matce, císařovně Zitě, a svému otci, blahoslavenému císaři Karlovi (taky osud: ztratil říši, získal Nebesa!). My však budeme s vděčností i nadále vzpomínat na jeho odpor a zápas proti totalitarismům, na jeho hlubokou a velkou loajalitu vůči Evropě – Evropě celé a svobodné –, a jeho neutuchající úsilí o to, aby „jeho“ národy z Evropy střední a východní zaujaly v Evropě to místo, které nám po právu náleží. 

Císařská a královská výsosti, odpočívejte v pokoji.