Proč jsou naši daňoví poplatníci takové ovce?

Představte si jednu nechutnou, nepřizpůsobivou, „sociálně vyloučenou“, línou, drzou rodinu, která si žije nad poměry. Dostane „skvělý“ nápad: „vezme“ si víc od druhých. Kradla vždy, ale teď bude krást ještě víc.

Co byste tak na ni – a o ní - řekli?

Tou „rodinou“ je naše země, přesněji náš stát, ještě přesněji naše vláda. Máme deficit státního rozpočtu, ale to nic, budeme mít ještě větší. Proto ministr financí dostane „skvělý“ nápad: vezme těm, kterým bral vždy, ale teď od nich vezme ještě víc. Tj. zvýší nám daně (konkrétně DPH).

Každá slušná rodina, když se dostane do deficitu, nebere ostatním, ale sama se uskromní a nebude si již žít nad (své) poměry.

 Každá slušná.

Že by to náš stát nedovedl? Že by se nemohl řídit pravidly, jakými se řídíme my všichni? Respektive, my všichni slušní? To povídejte mé babičce! Takže nikoli zvyšovat daně, pane ministře, nýbrž hezky koukejte seškrtat státní výdaje!

Ne, nikoli ty non-mandatorní, nýbrž právě ty mandatorní! „Mandatorní“ – to je ale slovo! Ohavné, hanebné a prolhané skrz –naskrz. Zní kategoricky, resolutně, striktně, přitom klame tělem: „mandatorní“ je to, co je ve skutečnosti „mandatorní“ jen do doby, než se ukáže, že to mandatorní vůbec není!

Určité státní funkce jsou primární a nezbytné: obrana, vynucování práva a pořádku, justice, zahraniční vztahy. Tam se škrtat nemá a nesmí. A pak určité státní funkce jsou jen projevem naší rozmlsanosti a rozmazlenosti. To jsou sociální výdaje. Tam se škrtat má a musí.

Takže mám takový sen, že ministr financí řekne:

„Nezaměstnaní, důchodci a všichni vy, kdo pobíráte dávky od státu: musíte se uskromnit! Nejenže vaše dávky už neporostou, nýbrž dokonce klesnou. O staré lidi se mají postarat jejich děti, nikoli stát. A že žádné děti nemáte? Váš problém, měli jste je mít. Proč by děti jiných měly platit na vás? Holt, za chyby - hédonický životní styl vašeho mládí – se (na stará kolena) platí. Je deficit, musí se šetřit, takže ‚La Dolce Vita‘ skončila. Zavíráme a vrchní kasíruje účet. Já jsem ten vrchní. Nastal čas fiskální odpovědnosti, tj. škrtů. Ano, v sociální oblasti a ano ‚mandatorních‘ výdajů.“

Ministr financí, který by takhle promluvil, by byl muž! To však nečekejte, v to nedoufejte, to není náš případ. Naši politici jsou baby a bábovky, protože my, jejich voliči, jsme baby a bábovky. Či vlastně něco horšího: nechutná, nepřizpůsobivá, „sociálně vyloučená“, líná, drzá cháska, která si žije nad poměry. Výdaje našeho státu (tj. naše výdaje) jsou vyšší než jeho (naše) příjmy. Proto my státu, konkrétně ministru financí, tolerujeme a tolerovat budeme ten „skvělý“ nápad: zvýší daně, vezme jiným.

Ale komu „jiným“? Ti „jiní“ jsme my.

Tato země bude skutečně zralá pro svobodu (a odpovědnost, jež jest od pravé svobody neoddělitelná) až tehdy, když zvolí politiky, kteří řeknou – a pak splní – následující:

„Nepřišli jsme proto, abychom odhlasovali nové zákony, nýbrž proto, abychom zrušili ty staré, které škodí nebo jsou zbytečné. Nepřišli jsme proto, abychom zvedli dávky či zavedli nové, nýbrž proto, abychom seškrtali ty staré. Nepřišli jsme proto, abychom zvedli daně či zavedli nové, nýbrž proto, abychom snížili ty staré. Přišli jsme nikoli proto, abychom o vás pečovali, nýbrž proto, abyste se mohli o své rodiny postarat sami.“

 Jinými slovy, tato země bude skutečně zralá pro svobodu až tehdy, když voliči řeknou  „nezvyšujte nám daně, snižte nám dávky“, pak svižně přejdou od slov k činům a zdravá, spontánní, energická rebelie rozzuřených daňových poplatníků všechny ministry financí, kteří by chtěli zvyšovat daně, aby zachovali dávky, potře dehtem a vyválí v peří. 

To je však osud, jehož se ministr Janota nemusí vůbec obávat, neboť obyvatelé této země jsou evidentně stádem tupých, svolných a poslušných dobytčat.