Proč ta hysterie?

„Zdivočelá země“, „Paroubkův atentát“, „Den, který otřásl politickou scénou...“, atd., atd., ad nauseam. Podle titulků by se zdálo, že vypuklo povstání, ozbrojená to rebelie Komunistického svazu mládeže či Dělnické strany. (Což o to, taková rebelie by měla taky svou výhodu: alespoň by bylo lze neostalinisty a neonacisty legitimně postřílet v ulicích!)

Realita je však taková, že se nic neděje. Minimálně nic vážného. Ústavní systém je zachován a pevný. Spolu se Shakespearem se žádá říci: „Mnoho povyku pro nic.“ Či alespoň pro téměř nic.

Snad poprvé v životě se zastanu ČSSD: teď neudělala nic špatného - ve smyslu nelegitimního či neústavního. Nechce volby na podzim, ale až v řádném, ústavním termínu na jaře příštího roku? No a co, je to její právo.

Všechno to vlastně začalo čachrářstvím s Ústavou; snahou ignorovat Ústavu, nějak-tak ji obejít.

Teď se to vymstilo.

Začalo to po patových volbách v červnu 2006. Strany a president tehdy otáleli s ustavením vlády a ignorovali Ústavu, místo aby využili ústavní postup: rychlé sestavení vlády, žádost o vyslovení důvěry ve Sněmovně, pokud ji nedostane, sestavení druhé vlády, nová žádost o důvěru, pokud ji nedostane, sestavení třetí vlády, další žádost o důvěru, a pokud ji ve Sněmovně nedostane, rozpuštění Sněmovny a nové volby.

Jak to mohlo vypadat? President měl okamžitě po volbách pověřit lídra vítězné strany (Topolánka) sestavením vlády. Topolánkova vláda by ve Sněmovně důvěru nedostala. President by pak požádal lídra druhé nejsilnější strany (Paroubka) o sestavení vlády, ale ani ta by ve Sněmovně v létě 2006 důvěru nedostala. Pak by o sestavení vlády požádal lídra třetí nejsilnější nekomunistické strany – neboť slušný president ve slušné zemi nikdy komunistu nepožádá o sestavení vlády, nikdy, za žádných okolností -, ale ani ta by v té Sněmovně důvěru nedostala. Na podzim 2006 by byly nové volby, které by tehdy suverénně vyhrála ODS (její preference byly tehdy kolem 40%) a mohla pak pohodlně vládnout celé 4 roky, celé funkční období, a taky mít ten luxus vybírat si malého koaličního partnera – lidovce či zelené – a tudíž prosadit téměř vše ze svého programu. A na jaře 2010 legitimně předstoupit před voliče s otázkou: jste spokojeni, anebo chcete Paroubka?

Ale ne, to se nestalo, nastalo totiž čachrářství s Ústavou. Otálení se sestavením vlády, žádné tři pokusy, žádné nové volby, jak to Ústava předepisovala. Nakonec se Topolánkovi povedlo sestavit křehkou, nestabilní vládu.

Já osobně tu vládu považuji za dobrou, a Topolánka za celkem dobrého premiéra (z toho prachmizerného výběru), ale pokud jde o Ústavu, je to analfabet. Dokonce ignorantský analfabet. Stejně jako Paroubek. Stejně jako president. A další.

V březnu 2009 Topolánkova vláda dostala od Sněmovny nedůvěru. Ano, bylo to v době českého předsednictví EU nezodpovědné, ano Paroubek neměl žádný plán, co dál, ale jedno je mu nutné uznat: je zásadním morálním a ústavním právem opozice požadovat vyslovení nedůvěry vládě, kterou považuje za špatnou. Paroubek nemá být viněn za to, že vyslovil vládě nedůvěru, ale jen za to, že neměl rozmyšleno, co dál.

A tady nastalo další čachrářství s Ústavou, na kterém se opět podíleli všichni vlivní – ODS, ČSSD i president; Topolánek, Paroubek i Klaus: místo toho, aby president okamžitě pověřil sestavením nové vlády lídra dosavadní opozice, který právě položil vládu, tj. Paroubka, ať hošánek ukáže, jak umí vládnout, když umí sundávat vládu, nastal další úkrok směrem k mimoústavnímu řešení: provizorní, úřednická vláda Jana Fischera a neústavní rozpuštění Sněmovny.

Ústava však nezná pojmy „provizorní“ či „úřednická“ vláda. Zná jen pojem legitimní, ústavní vláda. A když Fischerova vláda dostala důvěru ve Sněmovně (nechápu proč, nikdy bych pro ni nehlasoval), je to legitimní, ústavní vláda ČR – až do momentu, když její platnost skončí ústavním, tj. Ústavou předepsaným způsobem.

Paroubek, který v březnu shodil vládu, by se ve svém pokusu o sestavení nové vlády znemožnil: kdyby pověření presidenta odmítl, ukázal by se jako velkohubý tlučhuba, kterým je, a jako zbabělec, který sice umí shazovat vlády, ale nikoli již vzápětí přijmout odpovědnost vládnout. Kdyby pověření přijal a vládu, jež by získala důvěru ve Sněmovně nesestavil (což by se stalo), ukázal by se jako velkohubý tlučhuba (kterým je), a navíc jako nefachčenko, který sice umí shazovat vlády, ale již nikoli je vytvářet.

Jo, jo, kdyby se tak dodržovala Ústava, bylo by to pro každého lepší, hlavně pro ODS! Ale ne, to však ne, to pánové neudělali, raději čachrovali s Ústavou a vymýšleli mimoústavní řešení...

Pak Ústavní soud udělal tu jedinou věc, kterou udělat musel: řekl, že Ústava se má dodržovat. Že Sněmovna se má rozpouštět ústavně (Ústavou předepsaným způsobem) a nikoli mimoústavně (Ústavou nepředepsaným způsobem).

A mnozí začali mluvit o ústavní krizi! Ústavní krize by byla, kdyby nějaká státní instituce otevřeně odmítla respektovat Ústavu! To se však nestalo, rozhodnutí Ústavního soudu nebylo žádnou ústavní krizí, ale naopak velkým a slavným dnem českého konstitucionalismu, neboť Ústava byla ochráněna, oslavena, stvrzena a vynucena. Vše šlo ústavně, tak jakápak ústavní krize, proboha?

A nyní se kruh uzavírá: nakonec zřejmě volby budou v řádném termínu a politici, hlavně lídři stran a president, se nakonec, byť proti své vůli, naučí systémem pokusů a omylů respektovat Ústavu. Kdyby tak činili od samého počátku, bylo by to pro všechny lepší.

Slovo na závěr: považuji za tristní, že činitelé státní moci v ČR, kteří všichni, když přebírají úřady, přísahají na Ústavu, si ji ani nepřečtou, natož aby pochopili, co v ní vlastně je! Považoval bych za správné, aby mandát vládnout kteréhokoli poslance, senátora, ministra či presidenta vznikal nejen prostou přísahou na Ústavu, ale i prokázáním, že tu Ústavu vůbec četl a alespoň trochu jejím principům rozumí. Což o to, pokud jde o mě, podle mě by nemělo být ani všeobecné rovné volební právo: právo volit by měli mít jen ti osmnácti- a víceletí občané ČR, kteří Ústavu alespoň četli.

Tristní je rovněž, jak o celé kauze píší někteří „pravicoví“ komentátoři české politické scény (nebudu je jmenovat, ono vědí, kdo jsou, a jejich „komentáře“ bylo lze číst např. v týdeníku Reflex či v deníku Lidové noviny). Píšou naprosto utilitárně a s ohledem jen na politickou účelovost a snadné vládnutí; bez jediného ohledu na to, že vysoko, velice vysoko nad politickou účelovostí stojí a má stát Ústava.

Je-li něco politicky účelné, leč neústavní anebo mimoústavní, pryč s tím, od Ďábla to jest! Ale je-li něco ústavní, leč politicky obtížné, stále je to pro nás dobré dost!

Je omylem, že nejvyšší politickou hodnotou je snadné vládnutí - vláda s velkou podporou ve Sněmovně. Naše Ústava je madisonovská: jejím cílem je naopak dosáhnout, aby se vládě vládlo obtížně, aby existovala dělba moci a aby zde byl systém brzd a protiváh, který frustruje snahy numerických většin snadno prosadit svou vůli. Onen Ústavou předepsaný pokus tří vlád a tří - byť neúspěšných - pokusů o vyslovení důvěry ve Sněmovně, má svůj smysl: ukazuje nám občanům, jak se projevují politici pod tlakem, jak jednají ve stresu, a opoziční lídr, který sundá vládu v jedné konkrétní Sněmovně, má mít možnost se předvést, jak by on dokázal vládnout v té samé Sněmovně – a hlavně my občané máme mít možnost to vidět!

Každý z nás nějak volil ve volbách 2006, jež skončily patem. Bylo by proto dobré vidět, jak si v té samé Sněmovně, co vzešla z voleb 2006, vedou Topolánek i Paroubek, případně někdo další, jako premiéři či aspirující premiéři – až při pohledu na ně a jejich výkony („výkony“?) se my, občané, můžeme lépe rozhodnout ve volbách příštích, koho volit. Když jeden vládne a druhý na něj jen kydá špínu, to je trapné a nudné; proč by si oba neměli za těch samých podmínek (v té samé Sněmovně) vyzkoušet vládnutí a premiérování, ať vidíme, jací to frajeři jsou vlastně tito holoubkové?

Opakuji, smyslem Ústavy není snadné vládnutí, ale nesnadné vládnutí. Na naprosto standardní, ústavní situaci, jako je tato, reagují politici i president hystericky; a novináři hysterii ještě umocňují – a mnozí z těch všech k tomu navíc ještě útočí na Ústavní soud, což je, spolu se Senátem (zřejmě proto, že on k vládě a vládnutí nemá přímý vztah) jediná instituce, jež si zachovala chladnou hlavu.

Když naši politici, president a jim „spřátelení“ (nejedná se o přátelství, je to jiný vztah...) novináři reagují na naprosto standardní a ústavní situaci takto hystericky, jak by asi reagovali na ozbrojenou rebelii (o které jsem psal na začátku), či na masivní útok ze zahraničí?

Hrůza pomyslet...

Já vím, že Lincoln, Churchill či Reagan se rodí jednou za sto let, ale je až tak moc žádat od těch, kdo o politice rozhodují a píší, aby, když na ně jde jeden z těch jejich hysterických záchvatů, si dali studenou sprchu či alespoň usilovně dýchali do igelitového pytlíku?

Doufám, že ne.