Tak se nám, pani Müllerová, slezli středoevropští sociální
demokraté v Praze, aby poškodili Republiku a podlomili její
obranyschopnost. Vyslovili se proti protiraketové obraně a radaru.
Představte si, že jsou 30. léta 20. století. Existuje nová útočná zbraň, útočící ze vzduchu. Schopna ničit celé městské čtvrti, ba dokonce celá města. Bombardér. A představte si, že někdo – docela vážně – navrhne, že se proti němu nemá budovat žádná obrana. Vůbec žádná. Nic. Prostě nic. Žádné protiletecké baterie, žádné podzemní kryty pro civilní obyvatelstvo, žádný radar.
Je to vůbec představitelné? Je vůbec představitelné, aby někdo požadoval naprostou bezbrannost vlastního obyvatelstva vůči útokům?
Víme, že to byl právě radar, co zachránilo Británii před nálety Luftwaffe. V bitvě o Británii v druhé polovině roku 1940. Ano, britští a polští a českoslovenští piloti, ale taky radar. Nebýt radaru, Británie by podlehla. Kdyby neměli radar, neudrželi by se. Británie by uzavřela separátní mír s nacistickým Německem a tyran by vládl celému kontinentu. Kdyby Britové tehdy neměli radar. Radar zachránil Evropu. Winston Churchill tehdy po právu řekl, že nikdy předtím v dějinách tak mnoho lidí nevděčilo za tak moc tak malé hrstce.
Když radar zachytí raketu s jadernou hlavicí mířící na Evropu a protirakety pak onu jadernou raketu zneškodní ve vzduchu, budeme moci opět říci: jak mnoho lidí vděčí za tak moc tak malé hrstce.
Pokud ovšem socialisté nezradí Republiku a nebudou sabotovat protiraketovou obranu. A radar.
V druhé polovině 70. let Sověti namířili jaderné rakety středního doletu SS-20 na všechna evropská velkoměsta. V roce 1979 NATO rozhodla, že pokud Sověti své jaderné rakety SS-20 nestáhnou, budou v západní Evropě rozmístěny americké rakety středního doletu Pershing 2 a střely s plochou dráhou letu.
Pak se v západní Evropě zvedlo „mírové“ hnutí (financované z lásky k němu ze Sovětského svazu) proti rozmístění oněch amerických raket (ty sovětské SS-20 mířící na západoevropská města těm „mírotvůrcům“ jaksi nevadily). Labour Party se postavila proti. A levé křídlo západoněmecké vládní sociální demokracie taky.
Jenže v čele západoněmecké sociální demokracie tehdy stál velký muž, velký sociální demokrat a velký Evropan, Helmut Schmidt. Nikoli malý tlustý trpaslík. Kancléř Schmidt učinil stejné rozhodnutí jako premiérka Velké Británie a premiéři Dánska, Nizozemí, Belgie a Itálie: americké rakety rozmístěny budou!
A ten geront v Kremlu se z toho posral. A „míroví“ vagabundi v ulicích šíleli.
Následek? Prosinec 1987, Washington. Gorbačov a Reagan podepisují smlouvu o zrušení celé jedné kategorie jaderných zbraní v Evropě, jaderných raket středního doletu instalovaných na zemi. Ona „nulová“ varianta – Sověti stáhnou své rakety středního doletu a Američané neinstalují své rakety středního doletu – o které se Brežněva a Andropova marně snažil přesvědčit Reagan na začátku 80. let, byla nyní Gorbačovem akceptována. Aby na západoevropská města přestaly mířit sovětské rakety, musely být v západní Evropě instalovány americké rakety. A pak Reagan a Gorbačov v prosinci 1987 souhlasili odstranit všechny rakety středního doletu na zemi. (Ve skutečnosti i ten „hodný“ komouš Gorbačov podváděl: začátkem roku 1990 nové demokratické vlády v NDR, ČSSR a BLR zjistily, že na jejich území jsou tajně instalovány sovětské SS-23).
My teď od našich sociálních demokratů nežádáme, aby souhlasili s namířením jaderných raket na nějakou jinou zemi. My je žádáme o něco mnohem menšího a nekontroverznějšího: o umožnění vybudovat v Evropě protiraketovou obranu. Žádáme je vlastně jen o jeden malý radar.
A státnickou velikost. Aby jednali jako Helmut Schmidt, velký státník, velký Evropan a velký sociální demokrat. Aby nejednali jako malý, tlustý trpaslík.
Aby mu řekli: soudruhu Paroubku, my Tě vroucně milujeme nesmírně, ale ještě více milujeme své děti. A děti našich dětí. A chceme, aby v Evropě vždy, když půjdou spát, zažili ráno nový den. Aby to poslední, co uvidí, nebyl záblesk jasnější než tisíc sluncí.
Milujeme sociální jistoty, ale především chceme, aby tady vůbec byli lidé, kteří by si mohli sociální jistoty užívat. Obrana proti hrozbám zítřka tudíž není věcí, o které by se mělo politikařit; je prostou nezbytností, má-li-nějaký zítřek vůbec být.
Ano, Helmut Schmidt byl velký státník, velký Evropan a velký sociální demokrat.
Argumentem ve prospěch protiraketové obrany je ochrana životů statisíců a milionů nevinných. Ale existuje i další argument, který se často nepoužívá, i když všichni zasvěcení o něm vědí. Je jím přežití liberální demokracie jakožto formy vlády. Totiž, pokud by bylo jadernými raketami anihilováno několik evropských metropolí, je iluzí myslet si, že liberální demokracie a ústavní forma vlády v Evropě přežije. Snad při anihilaci města jednoho. Ale tří a více? Vysoce nepravděpodobné…
Co by pak liberální demokracii a ústavní formu vlády nahradilo? No, co asi? A jak je asi pravděpodobné, že poté, po těch záblescích jasnějších než tisíc sluncí, by se s odpůrci protiraketové obrany nakládalo v rukavičkách? S těmi ovšem, kteří by měli to štěstí nebýt v městech s oněmi záblesky…
Takže, milí odpůrci protiraketové obrany, pokud se vám povede protiraketovou obranu v Evropě sabotovat, modlete se, modlete se nesmírně, aby k žádnému raketovému útoku proti Evropě za vašeho života nedošlo.
Protože pokud k němu dojde, mezi útočnou raketou a jejím cílem v Evropě nebude žádná jiná obrana než vaše modlitba. Musíte mít úžasnou víru v sílu své modlitby, pokud si myslíte, že žádná jiná protiraketová obrana není nutná. Já bych – pro vaši i naši ochranu – byl raději i pro nějakou jinou protiraketovou obranu. A taky pro radar. Již jednou Evropu zachránil. Možná tak učiní ještě mnohokrát, dáme-li mu šanci.
