Kdyby byl, dnes máme jednu mrtvolu v chladícím boxu a Republika chystá státní pohřeb. Ale atentát to nebyl. Byl to protest, nešťastný, sprostý, hloupý, dementní, odsouzeníhodný, ale pouze protest, nikoli atentát. Důkazem je fakt, že president nebyl v ohrožení života ani vteřinu, ani mikrosekundu, ba ani pikosekundu.
Proč? Protože rozdíl mezi bouchačkou a airsoftovou bouchačkou je jako rozdíl mezi aktem a pietním aktem.
Snad se ochranka vzchopí a kdyby - nedej Bůh! - byl někdy pokus o skutečný atentát, presidenta ochrání. To je asi ten největší význam - a potenciálně blahodárný dopad - minulého pátku.
Ze svého dětství a mládí si pamatuji, že atentáty se stávaly těm, kdo se z nějakého důvodu znelíbili Kremlu a Lubjance: Ronald Reagan, Jan Pavel II., Zia ul-Hak.
V tomto smyslu může být Václav Klaus opravdu, ale opravdu klidný…
Na levici nenávidím a - upřímně - nesnáším tu její ufňukanost, mentalitu plačlivého „cry-baby“, neustálého sebe-stylizování do role věčné oběti, vydávání všech těch jejích oblíbených menšin (rasových, etnických, sexuálních, genderových, atd., atd., ad nauseam) za oběti, nemohoucí, slabé, ubohé, ublížené, trpící; věčně však ufňukané! To na levici nesnáším.
A nesnáším to taky na presidentovi.
Když byl atentát na Reagana - skutečný atentát! - a jemu šlo o život, co dělal Reagan?
Žertoval.
On však byl konservativec.
Před šesti lety v recenzi bondovky Casino Royal jsem napsal: „…co znamená, že James Bond byl konservativcem? Především, nebyl sentimentální. Žádné vciťování se, žádné projevy emocí, žádná sentimentalita. Bolest nepřítele ho těší, bolest svou najevo nedává. Věcnost, chladnost a dobré způsoby. Nepřítel musí zemřít. Pokud ho to před smrtí bolí… tím lépe… Smrt nepřítele je důvodem ke skleničce; bolestivá smrt nepřítele – ke skleničkám dvěma.“
Jest vrcholně nekonservativní vydávat se za oběť.
Přemýšlím, jak by asi reagoval Václav Havel, kdyby se to stalo jemu. Myslím, že by celou věc zlehčoval a bagatelizoval a obrátil ve vtip. Jako konservativec jsem měl tisíc výhrad vůči Václavu Havlovi, ale taky tisíc důvodů vážit si ho.
Nikdy ho nezlomili a nikdy nebyl „cry-baby“. Alespoň ne na veřejnosti.
Jenže on byl muž.
Nikoli ufňukaná kremlofilní bába.
