Jistě je sobečtější děti nemít - stojí čas, peníze a nervy. Lidé, kteří potomky nemají, mají víc prostoru pro své požitky a zážitky.
Navíc v našem důchodovém systému budou bezdětní pobírat penze z příštích daní dnešních dětí. Kdo má víc dětí a vychová je jako daně platící občany, bude dotovat ty, kdo děti nemají. Argument, že na svůj důchod si platím již teď, neobstojí. Fungoval by ve společnosti, jež má dostatečný počet dětí, nestárne a nevymírá. Naše vymírá. Příští důchodci budou placeni z daní dnešních dětí. Ekonomicky viděno: kdo se rozhodne děti nemít, je asociální vyžírka na úkor těch, kdo děti mají a investují do nich.
Skutečně je nezodpovědné přivádět děti do tohoto světa? Je vážně život na tomto světě nehodný žití? Člověk, který si to myslí, by měl spáchat sebevraždu. Kdo však tvrdí, že přivést děti do tohoto světa by bylo gaunerství vůči dětem, a proto záměrně děti nemá, jakkoli sám klidně pokračuje v žití (užívání), je pokrytecký tlučhuba.
Tento svět není ideální (neboť ho obýváme my lidé, velice neideální bytosti). A přece v něm zažíváme mnohé radosti, kvůli nimž stojí za to žít. A především: máme možnost jej, v malé míře, zlepšit. Co nestihneme my, mohou udělat naše děti. Jejich prostřednictvím můžeme i po své smrti měnit svět. Uvádí se, že sedmdesát procent dětí v dospělosti zastává světonázor svých rodičů a třicet procent jej odvrhne. Máme větší šanci předat své názory dětem než přesvědčit cizí lidi. Je-li někdo revolucionářem, jenž chce měnit svět, měl by mít... hodně potomků.
Přesvědčení, že naše civilizace je tak příšerné místo pro život, že nestojí za to mít děti, je trapným projevem narcistického solipsismu. Jiná věc je, když člověk děti mít nemůže nebo zasvětí život vyššímu poslání či službě bližnímu, a proto partnera nemá. Ale člověk, který žije v páru, děti mít může, a přesto se rozhodne je nemít, dopouští se civilizační velezrady.
Publikováno v týdeníku Týden č. 35, dne 1. září 2008
