Jak naložit s hanebnými pisálky, jež kritizují důstojného autora?

Před nedávnem jsem četl knížku „What Would the Founders Do?“, již napsal americký publicista Rick Brookhiser. Napůl vtipným a napůl seriosním způsobem v ní nastínil, jaké odpovědi by otcové-zakladatelé americké republiky asi dali na dnešní politické otázky - kdyby žili v dnešní době, ale zastávali své tehdejší politické principy. (Shrnutí: nikoli příliš překvapivé, ale zato vždy moudré). Mezi jinými mě zaujal i jejich postoj k tisku, médiím a novinářům.  

Někdo by mohl říci, že to byl postoj schizofrenní, někdo by jistě řekl, že pokrytecký. Já však říkám: postoj moudrý.  

Otcové zakladatelé totiž zastávali (a praktikovali) tři zdánlivě neslučitelné postoje:

Za prvé, svoboda slova a tisku je pro svobodnou a spravedlivou republiku naprosto zásadní, má být tudíž veřejně ctěna a chráněna.

Za druhé, novináři a lidé pracující v médiích obecně jsou naprosto hanební; jsou to nactiutrhačští pisálkové, jež zaslouží pouze opovržení. Novinařina není práce pro žádného skutečného gentlemana.

Za třetí, všichni otcové zakladatelé, ať již měli politické názory jakékoli, se novinařinou zabývali: do novin psali často, hodně a rádi; ovšem vždy pod pseudonymem. Byli tedy, de facto, lidmi médií a publicisty. A to všichni významní otcové zakladatelé: Benjamin Franklin, Thomas Jefferson, Alexander Hamilton, James Madison, John Adams, atd.; čestnou a důstojnou výjimkou byl jen George Washington, který byl nad tyto věci skutečně povznesen. Navíc své politické rivaly napadali zuřivě, ostře a, ano, nezřídka i nactiutrhačsky. Nikdy však nepovažovali za správné na psané útoky svých oponentů a jiných pisálků jakkoli osobně reagovat. To bylo skutečně pod důstojnost gentlemana – aby slovem či písmem reagoval na hanebné útoky pisálků. Pokud však ta drzá pisálkovská cháska zašla skutečně daleko, byla jedna věc, jak na ni mohl gentleman důstojně reagovat: požádat své přátele, aby najali někoho, kdo toho drzouna večer v hospodě (či kdekoli jinde) zmlátí.

I po dvou stech letech musí člověk obdivovat jejich moudrost a rozvážnost!

O to více člověk, jenž se zabývá tím samým, čím oni – politickou publicistikou. Po tolika letech psaní již člověk má zkušenosti s tím, jaké fráze a výrazy přivedou jeho kritiky k naprosté zuřivosti, hysterickým emocionálním výlevům, totální neschopnosti myslet a argumenty věcně zvážit. Má zkušenost je obecně takováto: stačí některé někým oblíbené skupiny zmínit v trošku nepříznivém světle – a nastává konec myšlení, kritičnosti a soudnosti, jakož i exploze emocí, vášní, hysterie a iracionality.

Tento autor napsal nejeden článek, u něhož věděl, že mnohé rozzuří: od obhajoby střelby gumovými projektily to rabujících demonstrantů, přes obhajobu preventivní války, až po kritiku společenského uznání homosexuálních vztahů. Měl jsem však jeden článek, jenž vyvolal šílenou záplavu negativních reakcí, aniž bych přesně věděl, proč. Na jaře 2005 mě Hospodářské noviny požádaly o komentář na téma „co si myslím o drogách.“

Samozřejmě, tato otázka může znamenat dvojí: (a) co si já osobně myslím o té či oné droze, tj. zda je má subjektivně oblíbená či neoblíbená; anebo (b) co si myslím, že by měla být správná státní politika vůči drogám.

Ve svém komentáři jsem uvedl obojí a nyní se kloním k názoru – či, lépe řečeno, tuším -, že právě neschopnost čtenářů rozlišit mezi oběma, tj. mezi mým politickým názorem na drogy (co by měl stát dělat v této záležitosti vůči všem občanům) a mým osobním názorem na drogy (co jsou mé chutě a preference, jež nevnucuji žádnému občanovi dalšímu), byl příčinou té záplavy oněch negativních reakcí. Posuďte sami:

 Drogy – západní ano, východní ne Když byl senátor John McCain kdysi dotázán, jaký je jeho postoj k drogám, řekl, že si vzal stranou svého čtrnáctiletého syna a sdělil mu: chlapče, pokud zjistím, že bereš drogy, tak tě zmlátím, že tě bude jen pár palců dělit od smrti. V nemocnici strávíš měsíce. To je správná konzervativní politika ke drogám: je záležitostí primárně rodičovské odpovědnosti, nikoli státních zákazů. Naše státní protidrogová politika nefunguje. Drogy jsou všude a mládeži volně k dispozici. Válku proti drogám prohráváme. Mohli bychom ji vyhrát, kdybychom ji vedli drasticky a brutálně – jako Saudská Arábie. Cenou za to by však bylo vytvoření policejního státu a ztráta našich svobod. To je však cena, již nejsem ochoten zaplatit. Preferuji svobodu, i když jejím důsledkem bude, že část hloupé mládeže si drogami zkazí život. Mohou pak sloužit jako odstrašující příklad mládeži rozumné. Můj osobní názor na drogy? Ty v západní civilizaci tradiční, alkohol a tabák, jsou (v rozumné míře) dobré, zatímco drogy ostatní, ty východní jako marihuana, hašiš, opium atd., jsou trapné. Každá vyvážená civilizace má svou tradiční drogu. Ve společnostech, jež žádnou drogu nemají, frustrovaným jedincům zbývají jen dvě možnosti: sebevražda, nebo fanatismus (případ mnohých v islámské civilizaci). Alkohol je tradiční drogou naší západní civilizace a je látkou nesmírného kouzla. Alkohol je integrální součástí zábavy, přátelství (kolik družných konverzací jen jím bylo usnadněno…), lásky (kolika intimním chvílím svádění dopomohl alkohol…) a bitvy („víno na kuráž a pomilovat markytánku…“). Lze uvést mnoho známek civilizace, ale jednou z nich rozhodně je víno. Hranice vinařských oblastí jsou hranicemi civilizace. Lidé, kteří vyrábějí a pijí víno, jsou civilizovaní. Alkohol je nejen tradicí, ale i symbolem západní civilizace. Tedy té civilizace, která si cení jednotlivce a dospěla k ideálu jeho osobní a politické svobody. Drogy jako marihuana či opium jsou na druhou stranu symbolem východních civilizací, jež si jednotlivce neváží a dospěly vždy jen k despotismu. Jak může někdo dávat přednost symbolům těchto úpadkových civilizací? Ač nekuřák, na svobodě svých kuřáckých přátel v mé přítomnosti kouřit tabák a mít z něho požitek trvám. Že kouření škodí zdraví? Cílem přece není žít tak dlouho, jak je to jen možné, nýbrž cílem je prožít mravně kvalitní život. Pokud jsem za svůj život pomohl trpícím, přispěl ke svobodě znevolněných, zahrnul láskou a péčí milovanou osobu, prožil jsem život lépe, ačkoli zemřel mlád, než pokud jsem život promrhal v neřestech, banalitami a hloupostmi, a zemřel stár jako Metuzalém. Cigareta kuřákovi dopřává chvilku relaxace, pohody a uvolnění stresu. Byla častokrát jediným zbývajícím potěšením trpících pod tyraniemi 20. století – vězňů nacistického koncentráku a komunistického gulagu. Z piety k těmto obětem se já věru nepřipojuji k dnešnímu antikuřáckému džihádu. Ten by totiž nejraději oněm vězňům vzal i ten jediný, poslední požitek jejich života. Kdo má být lepším vzorem pro mládež – Adolf Hitler, abstinent, nekuřák a vegetarián, anebo Winston Churchill, těžký pijan, silný kuřák a nadšený požírač krvavých steaků? 

Tolik onen komentář z 1. dubna 2005. Budou i čtenáři tohoto blogu na něj reagovat tak zuřivě?